Poslední kontakt
Řev sirény mě probudil ze spaní. Proboha, už zase, stačilo mi blesknout hlavou, než tělo začalo opakovat dávno naučené postupy. Skočit z postele, obléct, obout, a rychle do hangáru. "Kluci, je to tady zase," slyší v polospánku velitele. "Za dvacet minut startujete." Dvacet minut. Pro někoho mžik, ale pro nás celá věčnost. Vypít kafe, probrat se. Moc nemluvíme, taky není celkem o čem. Každý jen kouká do země a snaží se přemýšlet. Jedině velitel stojí opřený o zeď, a prohlíží si nás. Vím co vidí. Banda trosek, která žije už půl roku pod strašným tlakem. Bledé tváře, nevyspalé oči, nikdo z nás se neholil už snad století. Je to každý den stejné. Sirény, nástup, odlet. Nikdy žádná změna, volno, nic. Z postele do stíhačky, ze stíhačky do postele. Noci beze snů, a dny bez myšlení. Na nás závisí svět. Tohle motto nám kdysi vtloukali do hlavy. Kdysi, před 6 měsíci. Panebože, to je jako věčnost. Bliklo červené světlo. Automaticky se rozcházíme ke svým stíhačkám, snažíme se nabrat poslední síly před startem. Konečně v kabině. Předstartovní kontrola, palivo, náboje, nouzový balíček, všechno na svém místě. Cítím vibrování motoru, a odpočítávání počítače. 5...4...3...2...
1
Strašná síla mě tlačí do sedačky a proti mě se rozzáří miliony hvězd. Automaticky zamířím k jedinému temnému místu vesmíru, k místu, které ničí náš svět. Zase se ozývá ten prastarý strach, který cítím pokaždé. Tak to jsou oni, naši nepřátelé. Bezejmení, nepopsatelní. Jakoby jejich stíhačky byli obláčky černého dýmu. A přitom jsou jako z ocele. Nabíjím zbraně, a spouštím standartní přibližovací postup.
Panebože
Černý mrak hlavní lodi se doslova rozpadnul na miliony dílů. Jeden každý se blíží k nám. Spousta poslů smrti. Na radaru vidím jen černé místo proti sobě. A za mnou, jedna jediná letka. To poslední, co zbylo ze vznešených Stíhačů, z elity planety Země, z těch nejlepších. Jsme jediná a poslední překážka mezi tímhle černým humusem a naší nádherně modrou zemí.
Vztek
To je to jediné, co mi teď buší v hlavě. Začínám se cítit jako už dlouho ne. Palubní počítač oznamuje, že letka je připravena zaútočit. Vysílám bojovou sekvenci, a vrhám se mezi nepřítele. Rudá mlha vzteku mi zakrývá celý obzor, ale to nevadí. Za chvilku to bude za námi. Kličkuji mezi protivníky, snažím se nevyhledávat boj. Na panelu mi postupně zhasínají kontrolky. Každá z nich znamená jednoho kamaráda po smrti. Tak rád bych tam padnul s nimi, ale můj úkol je dnes jiný. Dnes přijde na řadu pomsta. Pomsta za ty, kteří se nedožily dnešního dne. Za ty, kteří nám věřily, a my je zklamaly. Za všechna ta města, co byla srovnána se zemí. Za ty všechny mám vztek. Palubní počítač hlásí kilometr do cíle. 20 vteřin, které rozhodnou. Odtrhávám pojistku na palubní desce a vytahuju schéma od techniků. Propojit tohle s tímhle, tohle rozpojit, tady odstříhnout. Prý by to mělo fungovat. Ovšem, nikdo to nikdy nezkoušel. Vychutnávám si poslední vteřiny před koncem. Hlavou mi probíhá jedna vlna vzteku za druhou. Zbývá poslední kontakt, poslední vteřina.
Sbohem..