Obvyklé ráno
Ve spánku pomalu přichází ten okamžik, ta chvíle kdy člověk neví, jestli je vzhůru nebo sní. Poslední zbytky nočních můr se tiše rozplývají na jazyku a v očích mi pomalu dohasínají záchvěvy toho, čemu se říká noc. Tiše se otáčím, jen abych neprobudil ji, spící vílu. Jediný pohled na budík mě rázem připraví o veškeré iluze, netuším, kde to vlastně jsem, jak jsem se sem dostal. Je mi jasná jen jediná věc, tenhle okamžik, tahle chvíle mi dává víc než vše co jsem kdy prožil. A zároveň vím, že ta slaná chuť na jazyku jsou slzy a krev. Ta chuť mě pálí, stejně jako páli oči, stejně jako cítím rozkousané rty.
Ta noční můra byla silnější.
Vím, že se jí už asi nikdy nezbavím, a zároveň vím, že tohle ráno je poslední. Poslední ze všech, které předcházeli dnešní noci. Pomalu se mi vrací zbytky vzpomínek a duše se tiše vkrádá staré známé prázdno. Neměl bych, vím to moc dobře, ale stejně zase odejdu. Tak jak jsem odešel snad tisíckrát. Mé sny mě za to nenávidí, pohled do zrcadla nesnesitelně bolí. V pohledu do zrcadla vidím cosi známé, věčně usměvává tvář a v ní pohled ledový jako blizzard. Střípek zrcadla, co rozbil sám Osud, se zarývá stále hloub a hloub.
Umím s tím žít.
A nechci. Vykrást ze z postele, napsat jen sbohem. Je to silnější než já, silnější než cokoliv jsem poznal. Děsí mě to, víc než můry které v noci obléhají mé sny. Chtěl jsem to skončit, večer jsem ještě cítil to odhodlání, které žene lososa tisíc mil proti proudu. Pár hodin spánku, a jsem na začátku toho všeho, jediný pocit který mě ovládá je hnus. Nemůžu jí to přece udělat, té víle z pohádek, co snad nikdy nepotkám, nemůžu se jen tak sebrat a odejít. Zkouším se modlit, ale ta slova jsou hluchá, z úst mi vychází jen protivný smích. A z očí tečou slzy, buším do té zdi uvnitř sebe tak jako jsem to nikdy nezkoušel.
A bolest přichází.
Dokud člověk cítí bolest, žije. Ale co když necítím nic jinýho? Vyhází z toho černého místa za okrajem vědomí, z toho kousku, co se nechce bránit, co se podává všemu co přijde. Všechno co jsem zažil si vezme, a vrátí mi zpátky jen tu bolest. To ostatní vypaří do ztracena, do míst, kde dnes už nežijí ani sami draci.
Pořád jsem s tebou.
Dnes jsem silnější než kdy dřív. Nechávám bolest odeznít, a vím, že se mi vrátí víc. Dnes neodejdu, vím že tu sílu mám, jen ji použít. Ruce se mi svírají do pěstí, a nehty drásají dlaně. Ani to nevnímám, zase vracím se do snu. Do toho nenáviděného, prokletého snu. Zdolám ho, ale za jakou cenu? Možná budu silnější, ale kdo ví, co se mi ztratí. Možná střípek ledu v srdci? Co na to řeknou můry? Budou kroužit kolem plamene mého spánku, otevřou peklo na tom okraji, který je v každém znás. To nejhorší peklo, které kdo poznal, nosím si ho v sobě. Stejně jako jiný, proč oni mají spánek klidný, a bez děsů? Zase to nepůjde, už teď to cítím, strach přikrmuje plamen svíce a oni se vracejí, je jich víc, než kdo dokáže zvládnout. Nedokážu to..
A zazvonil budík..je čas vstát