Draci...
To jsme my. Vládci oblaků, stvořitelé světů, páni děsu. Možná o nás ještě pořád slýcháš ve starých baladách a pohádkách, které se ještě dnes vypráví u planoucích ohňů. Každý někdy slyšel naše příběhy. Příběhy o našem hrdinství, příběhy o naší kráse. Lidstvo už zapomnělo, že tyto pradávné příběhy nevyprávěli nikdy o lásce, o štěstí.
Vyprávěli o krvi..
Mocný proud vzduchu chladil rozpálené čelo a osušoval kapky potu. Začínám si tu cestu docela užívat, napadlo mě ve skrytu duše. Kdo by to byl řekl, že let na drakovi může být tak..asi vzrušující, jiné slovo mě nenapadá. Krajina se postupně mění a hory se pomalu blíží. Nevím, proč letí zrovna tam, stejně jako nechápu, proč zrovna já jsem byl vyvolen k tomu stát se dračím jezdcem.
Na přelomu podzimu se vesnice pomalu připravovala na sklizeň. Poslední část roku, kdy se dá vyjít ven bez obavy z krutého mrazu. Kdo ví, jak to vypadá v horách, kde zima nikdy nekončí a sníh neroztává. Někdy bych se tam rád vypravil, podívat se do míst, kam se ještě civilizace nedostala.
"Kam zase čumíš, neříkal jsem ti, že máš zapřánout koně a táhnout něco dělat, sakra", vytrhl mě z pohledu na hory neurvalý hlas. Sobin má zase náladu pod psa, radši jsem vyrazil připravit vůz. V téhle náladě jeden nikdy neví, co udělá. Posledně málem přerazil děvečku jen proto, že se mu její pozdrav nezdál dostatečně uctivý. S povzdechem jsem nasadil koňům postroje a nasedl na kozlík. Prásknutí biče poplašilo holuby na střeše a vůz se dal pomalu do pohybu. Další den v Mutambu pomalu začal. Slunce nebylo za mlžným oparem skoro tušit, ale stejně jako každý den bude za pár hodin spalovat vše, co mu přijde do cesty. A přece je dnešní den něčím zvláštní, dnes je mi 25, dnes se stávám mužem.
"Kalcifere...můj pane.."
Trhl jsem sebou a rozhlédl se zmateně okolo. Koně spokojeně klusali svým tempem, skřivan v dáli zpíval stále tu svoji obehranou písničku a Mina se na mě polekaně podívala.
"Jsi v pořádku? Vypadáš, jako kdyby jsi viděl ducha," zasmála se svým zvonivým smíchem.
"To není k smíchu, třeba jsem ho vážně viděl," utrhl jsem se na ní.
"Promiň," tvář jí zvážněla, "chvíli jsi vážně vypadal divně. Možná na tebe působí to, že už dnes večer budeš svobodný a budeš si moci vybrat svoji odměnu za ta léta dřiny. A budeš moc jít kam budeš chtít." Její pohled se zamlžil sny, přece jen, do plnoletosti jí zbývá ještě pár let. Ještě pár let musí otročit pod Sobinem, naším lenním pánem, než si bude moci vybrat svoji odměnu a začít žít svůj život.
"Závidím ti," dodala potichu. Smích jí zmizel z tváří a nahradil ho smutek. Stejně jako ostatní děvečky musela snášet ústrky a občas roztáhnout nohy, aby jí dal Sobin a jeho synové pokoj. Nebylo divu, patřila mezi nejkrásnější dívky v širém dalekém okolí.
"Už víš, co si vybereš?" Zeptala se s nadějí v hlase.
Moc dobře vím, na co se ptá. Pokud bych si za odměnu vybral ji, stala by se mojí ženou a byla by nedotknutelná. Jenže já sám nevím, co si vyberu za ty roky otročiny a dřiny. Nevím, čím chci být, válečníkem, zlodějem, bardem, možná lovcem.
"Pánem draků.."
Šepot na hranici sluchu se ozval znovu. K smrti mě vyděsil, co když se do vesnice zase vrátili polednice? Je to už dlouho, co u nás byl naposledy zaklínač. I když polednice by se neobtěžovali takovými jemnůstkami, ty jdou radši rovnou na věc. Roztrhat na kousky, vysát krev a na píšťalu z kostí hrát melodii lákající drobotinu ze vsi. Otřásl jsem se, ještě teď si vzpomínám na jejich poslední řádění. V těch místech už asi nikdy tráva neporoste.
"...a taky si můžeš postavit dům a zůstat žít v naší vesnici." Uvědomil jsem si, že Mina už hezkou chvíli mluví. Chudák děvče, neví, že chci odejít. Vzít pár peněz, našetřených za ta léta dřiny, a vydat se na cesty. Možná mě potká štěstí tam, v dalekých studených horách.
"Víš, Mino, já pořád ještě nejsem rozhodnutý. Možná mě do večera napadne, co bych chtěl jednou dělat. Ale jedno je jisté, nechci zůstat zde. Chci vidět kus světa, jít vstříc dobrodružství, potkat vznešené rytíře a krásně princezny.."
"A třeba draky.."
Tentokrát jsem na ten hlas byl připraven. Neříkala snad kmotra, že draci ještě pořád žijí? A lákají nezkušené do svých drápů a doupat. I když taky tvrdila, že po častém koupání vám sleze kůže z těla. U ní jeden nikdy nevěděl, na čem je. Ale když mluvila o dracích, vždy chvíli vypadala mladší. Oči jí prozářilo podivné světlo a prazvláštní podtón se jí vloudil do hlasu.
"Je to už dávno, co tudy naposledy prolétal jeden ze vznešených draků. To ještě Vědma byla na živu. Zastavil se na přátelskou návštěvu, aby pozdravil a poklonil se. Vědma, jestli to nevíte, byla poslední z Moudrých, poslední z těch, kteří rozmlouvali z draky. Kdyby jste ho viděli! Šupiny, které vypadali jako mléčné, ale při západu slunce a u ohně se zbarvili tekutým zlatem. Ušlechtilá hlava a vědoucí pohled, sahající přes století. Já byla tenkrát ještě malé dítě, ale pamatuji si tu bázeň. Vědma mě vzala na klín, a v prastarém jazyce zazpívala zvláštní ukolebávku. Potom se nademnou sklonila ta děsivá a krásná hlava, a v našem jazyce řekla:
"My se vrátíme. Počkej na nás, maličká, hlídej co ti bylo svěřeno."
Potom už bylo jen ticho, jen dvě hvězdy, dvě dračí oči zářily do tmy a Vědma se začala smát. A drak se pomalu vznesl do vzduchu a na polštáři plamenů zmizel v dálce, směrem k modravým horým."