Snad zmar...
Nevím, jestli to znáte. Ale mě se stává, že ve chvíli, kdy se mi stane něco, co opravdu stojí za to, je to následováno něčím, co za to sice stojí taky, ale v trochu jiným směru...Příklad? Povýšení v práci, smrt v rodině...a tak bych mohl pokračovat...no možná ještě třikrát :)
Je mi nějak divně. Potřeboval bych se věnovat něčemu na plno, tak jako kdysi tancování. Nabízí se squash, jenže sežeňte si blázna, co bude chodit pětkrát týdně. Člověk je pak krásně utahanej, myslí jen na to jedno...na spaní...hlavně nemyslí na nic jinýho. Agresivita se vymlátí na kurtu, tělo se unaví, a mysl nemá šanci vzdorovat.
Chjo..vždycky jsem měl rád deštivý dny, člověk si odpočine, může se flákat u filmů..ale nějak mě to přechází. Teď v pátek jsem se dozvěděl zajímavý věci, údajně jsem opálenej, ostříhanej, zadanej, hraju na kytaru a ženský se můžou zbláznit. Kde se to v nich bere, to teda sám nechápu..
Jediný co můžu do vztahu přinést je to, co mám v hlavě. A v ní nemám zrovna dvakrát příjemný věci. Zas začínám bejt zralej na psychiatrii. Poslední dobou mě to láká čím dál víc. Jen mám strach, co by se mnou udělali. I když...kdo ví...
Asi bych dostal něco na útlum. To by bylo teprv zajímavý, až by se potkal Krákal s práškama. Mám takovej pocit, že by to dopadlo možná ještě hůř než bez nich.
Stejně je to zvláštní, když porovnám svoje známý, tak skoro na každým by se psychiatr vyblbnul, u některých na hodně dlouho. A to mluvím jen o tom, co vidím já. Každý má v hlavě věci, o kterých doufá, že se ji nikdy nikdo nedozví. Mě je čte ta ženská od naproti, už mě s tím pěkně štve...ne, to je blbá sranda, ale každopádně mám furt pocit, že do mě někdo vidí. Což nejde, protože některý myšlenky opravdu nezná nikdo. Myšlenky, vzpomínky, zážitky...
Zas mi hrabe. Za oknem bubnuje déšť, do uší zní výběr...divných songů, jinak se to popsat nedá. A duše se toulá...
Za okny, kde žijí draci, v těch místech, co se jich každý bojí. Ve zvuku padající vody se pomalu utápí poslední zbytky soudnosti. Zvrhlé myšlenky pomalu prostupují celou myslí, a na duši se usazuje splín, s kovovou pachutí, stejně jako rezavý klíč. Který jsem dávno ztratil, nevím od čeho byl, nevím kde jsem ho nechal, ale nemám ho. Možná ho někdo našel, a teď sám neví, co s ním. Nepasuje skoro nikam, jen do toho jednoho místa. Mezi víly a skřítky, mezi enty a skřety, mezi impy a démony. Démoni...v každém z nás jich žije pár. Čekají na kapky krve, na uklouznutí, na spánek. Čekají, aby žili a žijí, aby čekali. A přijde jejich chvíle, a pak, světe, těš se. Padnou všechny hranice, zboří se zdi, o kterých nevíme, přijdou sny. Každý má sen, který nechce zhmotnit, který popírá, snaží se smazat. Ve chvíli, kdy padne poslední zábrana, ty sny ožijí a stanou se skutečností.
Andělé bez křídel, ubozí, bezmocní...
..plní vzteku a nenávisti, tlučou do skleněných stěn kolem nás. Už dlouho, snad věčně čekají na ten okamžik. Pak v jedné strašné chvíli se dostanou tam...sem...na místo, kam vždycky patřili, a odkud byli vyhnáni, prý zdravým rozumem, možná spíš chorou myslí, ta jediná je schopná je rozeznat, zahnat, zapomenout. Dávno jsem proplul hranicí mezi realitou a šílenstvím...teď si spokojeně žiju na druhé straně, v místě čirého vzteku a bezmoci...
Hrabe ti, Havrane...ty pootevřený dveře už nezabouchneš...
Komentáře
Přehled komentářů
XD ... na tu psychiatrii půjdu klidně s tebou XD ... budeš čekat hoooodně dlouho, než přijdeš na řadu XD
...
(Esarina, 25. 6. 2009 8:12)